Učesán x rozcuchán

 

„...i když je hezké být učesán, je však hezké být i rozcuchán, i když je hezké vyjet si na novém kole, je však i hezké mít odřený rám a řetěz skřípající do rytmu výletu...“

 

„Digitální“ hudebník je učesán, „analogový“ je rozcuchán.

Velká část „digitálních“ improvizátorů zvolila vědomé omezení „nekonečných“ možností úpravy zvuku, aby tak oklikou a jaksi „z druhé strany“ nalezli charakteristický rukopis. Diskuse o hudbě na přelomu tisíciletí se  konečně pomalu přestala zabývat věčným pnutím mezi „novým“ a „starým“ mezi „digitálním“ a „analogovým“ a „akustickým“. Především proto, že takováto rozdělení ztrácí v současné době smysl a jednotlivé přístupy jsou natolik promíchány, že je zhusta nemožné je od sebe oddělit.

Napadlo mě, že v určitých stylotvorných případech současné improvizační scény se stírá rozdíl mezi situací na pódiu a tzv. „běžným životem“ a jsme tak na přelomu tisíciletí svědky tiché, zasuté revoluce - těžko postřehnutelné otočky v pojetí hudebního času. Hudebník v tomto případě nedělá v zásadě nic jiného, než co jindy při přípravě oběda nebo při výrobě poličky. Stejná soustředěná energie a stejná „hluchá místa“ v hudbě jako při hledání hřebíčků, krájení pažitky a přeměřování.

 Trik „vaření ve vteřině“ , který  tak často používají televizní kulinářské přenosy je v rámci současné neidiomatické improvizace nepoužitelný.

Kuchař vkládá do vařící vody vajíčko a vedle karafy má zároveň pro další demonstraci položeno jiné, už uvařené. Záběr na brokolici posunující se do trouby a – klink! – střih doprovázený gongem: už ji protagonista vytahuje pokrytu zapečenou sýrovou krustou.

Hudebníci scény současné „volné“ improvizace záměrně neakcentují tradiční „hudební“ složky zvuku  jako melodie, rytmus a harmonie.  Jejich předmětem zájmu jsou spíše: zvuková textura, konkrétní fyzický prostor, ticho a použití různých „nalezených objektů“. Během produkce nabízejí i procesy, které bychom stěží nazvali pro celou „věc“ klíčovými, které jsou ale součástí cesty. Potřebujeme-li nakrájenou cibuli, šáhneme po noži, místo po předpřipravené misce (nacvičeném zvuku) a nejen to: hudebník se v tomto případě vydává dozadu na zahrádku a ještě jej, stále v reálném čase, sledujeme, jak si na zápraží uvolněně obouvá boty.

Celá zvuková situace pluje téměř neslyšně vzduchem jako horkovzdušný balón jen občas pilot zatopí výkonným hořákem, případně urychlí odvětrání vypouštěcím ventilem. Nelze přesně určit, kam balón poletí a kde přistane. Pilot vybírá místo vzletu s ohledem na směr a rychlost větru, Vítr, který balón unáší, často nefouká ve všech výškách stejným směrem. Manévrováním v různých hladinách, kam pilot balónu poměrně snadno nastoupá, tedy ovlivňuje směr letu. Po zhruba hodině vybere vhodnou louku pro přistání, nad kterou zklesá a let ukončí.

Paraventil a upouštění vzduchu: někteří improvizátoři používají metodu akumulace, při které shromažďují zvukový materiál naslepo v pódiovém mixážním pultu a ve vybraném okamžiku jej mute ovladačem vypouštějí ven. Zvykl jsem si používat termín „transfokační improvizace“, protože tak vzniká efekt podobný bleskurychlému vyzoomování kamery na předmět až k jeho mikroskopickým podrobnostem. Hudebník přibližováním vytváří během hry jakési „akustické odkazy“, poznámky pod čarou. Letu balónu dodávají tyto podrobnosti filigránské detaily a napětí v celkové zdánlivé nehybnosti.

Jistá má známá - hudebnice byla požádána, aby pro připravovanou knihu odpověděla na několik anketních otázek:„Říkala jsem si, jak je to skvělé, že konečně v koncentrované podobě popíšu všechno, co je pro mou hudbu charakteristické! Jenže pak jsem se zamyslela a ke svému úžasu napsala jen: Snažím se být za všech okolností tak šťastná, jak jen to jde!“