Muž a žena žili pod vodopádem.

 

Muž a žena žili pod vodopádem. V dřevěném pavilónu, plném rákosových rohoží na podlahách a koberců s různobarevnými pravoúhlými vzorci na stěnách. Knihy měli seřazeny zasklené v policích. Mouku, čočku, fazole a hrách volně nad dřezem. Nápoje v lednici. Starý počítač v oválné pracovně. Léky v kufříku v úklidové skříni. Mycosolon na opary, Aspirin a Oscillococcinum na chřipku, Spasmoveralgin na migrénu, různé vitamíny.Víno v kamenném klenutém sklepě, teplém v zimě, studeném v létě, pivo na sedmém schodě.Na snídani volské voko ze tří vajec v trenkách na verandě, četli noviny, rozhlas v černém bakelitu, hlasitěj…ještě…děkuji, modré šálky, horká káva, chipsy, chleba s máslem. Kola v boudičce na dvoře. Auto nedaleko ve stínu pod vrbou. Kousek na letiště. Pokoj hosta, měkká dvojpostel.  Skrze kuchyň a koupelnu protékal úzký potok, plynul pod vstupem s dubovou lávkou a vléval se do tišiny pod vodopádem.

Lávku pokrýval lehký orosený mechový povlak, zvlášť na konci, kde na židli seděl muž, jehož čest byla smrtelně uražena, kousek od něj jsou zapíchnuty ve dřevě malé nůžky a na keři visí kostěný hřeben. Slunce mu svítí těsně nad horizontem a rozděluje  jeho tvář vedví. Nevidíme proto tak úplně, že je jen napůl oholený, nebo vlastně s napůl přistřiženými vousy.

Agů, nic tak neurazí čest muže jako být napůl oholen, huňatá líc v polostínu, strniště proti ní v zapadajícím slunci, ponížen, jakoby přibit k židli.

Agů, čest toho muže byla smrtelně uražena.

Agů,ó, kéž by nůžky, myslí si muž, vlétly ženě zpátky do ruky a kéž by i hřebínek z větve keře jí přistál v otevřené dlani.

Agů, kéž by bylo mezi nimi jako před hádkou, jež vedla k jeho ponížení.

Holá sestřižená polovice mozku si ne a ne vybavit, jak celá rozepře vzplála, o co šlo, co se probíralo: Existuje prach v moři? Ve vodě? Byl to Ophthalmo-Septonex nebo Ophthalmo-Framykoin, o který se dohadovali a který ženě vyrazil nůžky z ruky, vedl je dvojitým saltem do rýhy mezi prkna mola, hřeben zavěsil do keře a ženu samu zatlačil do pavilónu, vykřikl v ní a přibouchl dveře? Čím rozčílil muž ženu, že jej zanechala s touto dvojakou maskou – z východu mladík, stařec ze západu? Jak to začalo, kdybyste jej přizabili, si nevzpomene. Lépe i zemřít než být takto ponížen.

Muž padne na kolena jakoby: je to hrozné, horší už to ani být nemůže, nechte mě tak, končím, vykašlu se na to … ale není to k Vašemu údivu nic z posledního, hrábne naopak pod molo a vytáhne umně na kolejničkách posazené zrcadlo, zasunuté tam od doby, kdy se tady naposledy holil, zkoumá si rozpůlený obličej, než jej na tom zrcadle zatlačí zpátky pod lávku, otočí se, jde domů a v ložnici vklouzne tiše pod pokrývku vedle ženy, která zbytečně nahlas oddechuje, muž přidá tedy na síle také, noční souboj vzdechů až uříceni oba padnou do mdlob.

Ráno dělají jako že nic, tiše se usmíří, ona na oslavu vymění kapsli proti komárům na malé elektrické plotýnce v zásuvce, on na oslavu vyběhne na molo, udělá pár cviků, sedne si a nůžky, šups, jej radostně sami dosestřihnou.

Jenže čest toho muže už byla smrtelně uražena.