„erase & reset 2006“, Mezinárodní maratón experimentální elektronické hudby, 1.-2. září, klub Ausland, Berlín
Z programu festivalu:
„erase & reset“ je 12ti hodinový koncert 8mi vybraných muzikantů. Nepřetržitý tok hudby začíná ve 21:00 a neskončí dříve než v 9:00 příštího dne ráno. Na úvod se představují jednotliví hudebníci krátkými sólovými vystoupeními a pokračuje se veškerými možnými kombinacemi dvojic. Dva roky po prvním ročníku, „erase & reset 2006“ znovunastoluje mezinárodní výběr muzikantů, kteří po léta pracují na svém vývoji v oblasti elektronické hudby a záměrně se přitom vyhýbají „pastem“ módních trendů. Znovu jsme pozvali hráče velmi rozdílných stylových zázemí a s rozdílnou instrumentací; převážná většina z nich se představí berlínskému publiku vůbec poprvé. Nezáleží na tom, jaké nástroje používají a se kterým stylem jsou povětšinou spojováni. Každý z nich používá prvek „vědomého rizika“ jako žádoucí součást své hudby. Většina z účastníků se vzájemně nezná a budou spolu hrát vůbec poprvé. Publikum je vřele zváno zůstat v Auslandu přes noc. Přineste si spacák a udělejte si pohodlí!
Tento rok pozvání přijali:
Claus van Bebber [Kleve, D] - turntables
Alexei Borisov [Moscow, RUS] - laptop
Yannick Dauby [Lyon, F] - field recordings
John Hegre [Bergen, NO] - pedals, feedback
Michael Northam [Bruxelles] - magnetic table harp, devices
Ivan Palacký [Brno, CZ] - amplified knitting machine
Anthony Pateras [Melbourne, AUS] - analog synthesizer
Ignaz Schick [Berlin, D] - turntables, objects, electronics
1.září 2006 14:18: vyklopýtám z vlaku na „Berlin Hauptbanhof“ – fungl novém hlavním nádraží, které svým poněkud přepjatým prostorovým plánem, svými eskalátory mířícími do všech stran v rozsáhlé hale (hysterický symbol planety v pohybu, na cestách), připomíná trochu kresby fiktivních vězení od Giovanni Battisty Piranesiho z 18. století.( Piranesi )
Klub, kde se má dnes večer „Mezinárodní maratón elektronické hudby erase & reset“ konat, se skrývá v oblíbené čtvrti umělců Prenzlauer na Lychener strasse č.60. V přízemí obytného domu je odhlučněný sál pro cca 200 diváků a venku místo označuje objemná klec k uzamčení kol návštěvníků s nápisem „Ausland“.
Když tam kolem půl čtvrté vpadnu je zvuková zkouška už v plném proudu a jednotlivý hráči usazeni na svých místech. Jediný volný prostor je mezi Michaelem Northamem a Yannickem Daubym, a tak se tam vmáčknu a začnu vybalovat „fidlátka“. Prostor celého klubu je v asi půlmetrové vrstvě vysypán oblečením ze second handu kvůli pohodlí posluchačů a k přerušovanému pospávání během noci. Kvůli feedbacku mikrofonů si musím v průběhu zvukovky vyměnit místo s Alexejem Borisovem, jehož laptop je vůči vazbě imunní a získám tak mnohem příjemnější pozici v rohu vedle Clause van Bebbera.
Jako všude je i zde můj „amplifikovaný pletací stroj“ středem pozornosti a já musím po sté vysvětlovat, že je mi trošku trapné, jak to působí absurdně, ale že ve chvíli kdy se člověk rozhodne, že jej zajímá zvuk, hledá resonanční předmět, který má co nejvíc součástek, které se dají využít při hře, a tedy že se v tomto případě takový přístroj přímo nabízí. Tohle a jako nášup sentimentální legenda o tom, jak na pletacím stroji pletla teta mě a mým bratrancům svetry a my jsme na ni obdivně zírali a nesměli se stroje ani dotknout. Tak jej teď prozkoumávám plnými doušky. Obvykle pak přijde někdo s podobnou historií, jako ta holka v Barceloně: „To znám. Moje babička v Andalusii měla doma podobný!“
20:00 - Po společné večeři v čínské restauraci zpátky v klubu ke generální domluvě. Základní pravidla: hrají se dvaceti minutová dua každý s každým bez přestávek, režim je striktní (žádné to naše české: Takhle se domluvíme, ale kdyby to potom bylo jinak, tak šuma fuk! ) a přesně rozepsaný časový plán je nutno dodržet, jinak by se vše neúměrně natáhlo. Večer začne krátkými sólovými vystoupeními. (Nevěřím ani za mák, že to bude fungovat, ale překvapivě se během celé noci nevyskytne sebemenší zádrhel a jediným zpestřením bude moje přibíhání z procházek na poslední chvíli.)
21:00 – Je plno (asi 150 - 180 lidí, což se během noci bude pochopitelně radikálně proměňovat). Téměř na vteřinu (a něco) přesně začíná Anthony Pateras s chaotickými lupanci analogového syntezátoru, ovládaného doteky na koncové jacky. Zvuk je suverénní, všechno má pod kontrolou, což začíná po chvilce nudit, jenže s pokračujícími nepatrnými změnami struktury se „cosi“ zapojuje do hry, začíná to s přibývajícím časem dávat smysl a ke konci pěkně přechází do jemného atmosferického zvuku Yannicka Daubyho.
21:40 – sólo začnu ostrým zvukem smyčce přes polystyrén a hned si uvědomím, jak hloupý je to úvod, že je to vlastně přitroublá reakce na jednoduchý drón Yannickova setu, že je to na území první signální soustavy, jenže zvukař si nevšimne, že používám pro začátek na svém mixu jen pravý kanál a nic se neozve (později se za to omlouvá, že to nečekal, ale já jsem mu za tuhle chybu vděčný). Můžu začít znovu a jinak. Výsledkem je typický sled několika „bloků“, oddělených rychlými střihy v intuitivních „architektonických“ proporcích s vloženou velmi „řídkou“ pasáží s dlouhými „tichy“, o které druhý den diskutují dva přítomní hudebníci při večeři a jeden z nich prohlásí, že podobná hudba vytváří pro něj osobně nesnesitelné sociální situace, že je totiž přinucen sedět v jedné místnosti s dalšími 98 lidmi a poslouchat ticho přerušované sotva slyšitelným lupnutím. Zajímavé – mě většinou připadne nesnesitelné poslouchat tuhle hudbu s několika dalšími, nepřetržitě žvanícími lidmi (jak je to běžné).
22:00 – zůstávám, abych si poslechl něco z dalších sól (oproti plánu, že přiběhnu na každé hraní předem nezatížený ničím už slyšeným), z nichž se mi vybavuje ultrahlasitý zvukový „maelström“ z laptopu Alexeje Borisova. Evidentně si užívá silného aparátu a veškeré „volume“ tlačí doprava. Tohle ovšem funguje jenom v případě kvalitního ozvučení jinak se ztratí všechny detaily. Tady to fachčí dokonale. Zvukař Marcel Türkowsky je skvělý a místnost je napěchovaná energií. To ovšem vnímám jenom tak napůl, protože si, stejně jako někteří ostatní muzikanti, ucpávám uši, abych si uchránil sluch, který budu ještě dnes potřebovat.
Před půlnocí ještě skočím s Petrou, Rosťou a jejich Berlínskou příbuznou na jedno do nejbližšího baru, chvilku se domlouváme na zítřejší prohlídku města a já tak tak stihnu doběhnout na další set se sedmapadesátiletým průkopnikem hry na gramofony, Clausem van Bebberem.
2. září 00:00 – zvuk hráčů na gramofony je většinou tak komplexní a obsahuje všechny části zvukového spektra, že automaticky předpokládám, že moje úloha bude spočívat jenom v kontrapuktování, že se ozvu jenom v pauzách a tišších pasážích. Jenže puls nasazený bez nejmenších rozpaků hned na začátku, Clausovo nepravidelné scratchování a bleskurychlé přebíhání mezi třemi gramofony mě okamžitě strhne k něčemu, co jsem už dlouho nepoužil, tedy k improvizaci „otázka-odpověď“ a výsledkem je rytmická smršť hopsající z jedné strany na druhou v prvních deseti minutách, tak trochu hraní jedna ku jedné: např. v okamžiku, kdy bubnuju dvěma štětci na ozvučnici stroje, všimnu si letmo titulu na desce, která leží na nejbližším gramofonu: cosi jako „Kettledrum madness“ (je ovšem několikrát napříč přelepená lepící páskou).
Cokoli udělám, vyvolá reakci z Clausovi strany. Tedy něco, co mě normálně příliš nezajímá, ale jakmile to funguje (tento případ), máte chuť padnout partnerovi do náručí. Končíme táhlým praskáním několika desek najednou a šumem navrstvených smyčců. Lidé podruhé během večera aplaudují ( i když předběžná dohoda je: „no pauses, no applause“, ale jasně - tohle funguje, tohle je srozumitelné – dva přímo v jedné linii komunikující „muzikanti“) a my na sebe s Clausem téměř synchronně mrkneme pravým okem.
Hned zase startuju ven a najdu příjemnou zahrádku, kterých je tu naseto plno, popíjím a sleduju jak je v tuto dobu Prenzlauer plný lidí, zrovna to kulminuje a všichni si vyrazili z domu na večeři. Jestli to tu tak funguje celou noc, tak ten fesťák snad i do rána vydržím.
01:00 – Anthony Pateras ke mně tesně před tím než spustíme přiskočí a zamumlá, že: „Klidně můžeme hrát velmi velmi potichu...“ (Na zvukovce se totiž ukázalo, že ode mě jde nejslabší signál a každé zesílení je náchylné k vazbě.)
„Jak chceš, vážně, jak chceš...“ houknu na něj, protože mi nevadí když občas nejsem slyšet, naopak mám rád tu pantomimu, kdy se ztrácím v masivním zvuku a to co hraju se objeví jenom jako součást celé zvukové „pasty“, jakési ticho naruby.
Oba hned nasadíme k nepravidelnému rytmickému pletivu, které se, zdá se mi, dobře doplňuje. Jeho používání zánovního analogového syntezátoru osciluje mezi chaotickou free elektronickou improvizací a glitchovými lupanci. Jistý druh futuristického hip hopu s nesrozumitelným rapem. Zároveň umí pěkně přecházet na volnější plochy, což využije v závěru. Chuch – zatím to jde podezřele hladce.
Tentokrát zůstávám poslechnout si Clause s Yannickem, ale i když hrají oba dobře, přece jenom je poznat, že pocházejí každý z jiné planety. Po nich nastupuje Ignaz Schick s Michaelem Northamem. Ignaz obsluhuje brilantně nazvučený (jedním pidi mikrofonem) „akustický gramofon“ – tzn. že plató gramofonu slouží jenom jako „nekonečný smyčec“ kterým se hraje na „nalezené předměty“, láskyplně i bez milosti na něj pokládané. Na takhle nestabilní nástroj to zní překvapivě profesionálně (což je v mých očích ale zároveň i trochu mínus, protože to zavání plnou kontrolou nad všemi předváděnými triky a trošku chybí moment nejistoty a překvapení – jenže to se nepočítá, to je jenom moje obsese nepředvídatelností) Škála zvuků, kterou z vynálezu doluje a jejich subtilní odstínění jsou obdivuhodné.
Myslím, že Michael má trochu problém s dvaceti minutovou stopáží jednotlivých vystoupení, protože jeho hudba vyžaduje delší čas, mění se jen velmi zvolna, balancuje na hranici „new age“ a tenhle „úprk“ jí moc nesluší. Ignaz doplňuje ambientní atmosféru malými činýlky, které rozeznívá rychlým úderem o svoji holou hlavu a dozvuk sejme tím zázračným mikrofonem. Zní to výborně. A to má přitom na čele jenom malou červenou jizvičku, která za ten efekt určitě stojí!
Zase na chvilku z totálně vydýchaného klubu na vzduch a zjišťuju, že už vůbec nemám chuť hrát, že už jsem dnes slyšel příliš mnoho hudby. Jéminkote! A to je teprve půl třetí!
02:40 – Yannick Dauby je snad jediný ze zůčastněných muzikantů, se kterým mám tendenci se domluvit, že bychom prvních pět minut vůbec nehráli, a že by to s ním fungovalo. Jeho laptop je nabitý precizními terénními nahrávkami, se kterými velmi „tence“ a obratně manipuluje. Je to subtilní hudba plná mikrodetailů, která vypadá jednoduše, ale velmi těžce se jí dosahuje. Za celkovým zvukem je slyšet sofistikované (a drahé) nahrávací zařízení a léta studií na Conservatoire National. Bohužel pro mě se teď rozhodne, že jemné hudby hrál už dnešní večer dost a nasadí v půlce drón v tak podivné frekvenci, že se mi nedaří na něj nijak navázat. Tak je to z mé strany jenom takové obskakování zleva a zase zprava aniž bych na něco přišel. Konec je ale velmi pěkný v širokém stereu (vlastně jsou tu čtyři repráky v každém rohu s „falešným“ kvadrem) s cinkaním jehlic pletacího stroje.
Jestliže jsem z klubu během večera předtím jenom tak spěšně odcházel, tak teď doslova prchám (což je obtížné, protože se musíte před vstupem do sálu zout a boty odevzdat obsluze, která je potom, když je chcete, hezkou chvilku hledá, což je opruz, ale zase je to pochopitelné vzhledem k výše zmiňované vystýlce celé podlahy). Další „práci“ mám až před půl pátou a prožívám opravdovou krizi, rychlý únik energie, kdy už nechci slyšet ani tón a bloumám po temných, ranních Berlínských ulicích a celou akci považuju za nesmysl, úplně mě to vyštengrovalo, brumlám si vztekle pro sebe, že tady nejde o hudbu, ale že je to spíš sport a víc a víc se do sebe propadám.
04:20 – v tomto rozpoložení se vracím odehrát (jo – to je to správné slovo) set s Ignazem Schickem. A možná proto, že si pořád opakuju, že tu nejde o hudbu, začnu dělat věci, které normálně už delší dobu nedělám: minimalistické repetice, které se postupně rozvíjejí a třebaže to nezní špatně, já už moc dobře vím, že to nehraju já, že to hraje někdo jiný, kdo si říká, že musí ukázat všechno co umí, že jinak tu noc nepřežije, a tak nastoupí na takovou tu bezpečnou úroveň, kdy těžko může něco úplně pokazit, ale taky se nic esenciálního tímto způsobem neobjeví. Chudák Ignaz tuhle moji krizi odskákal – teď zase on velmi zkušeně obchází tu tvrz, kterou tady tak urputně buduju a snaží se nějakým způsobem k ní dostat. V jednu chvíli se přece jen probudím a pouštím jej dovnitř, a tak se k závěru dostáváme se ctí. Tímto se dodatečně omlouvám.
A teď už nemám sil ani vyrazit ven. Je tři čtvrtě na pět a v klubu to vypadá jak po boji. Většina diváků (cca 30) leží v neuvěřitelných polohách, protože ty přirozené už během noci mockrát vystřídala. Hodím si tašku pod hlavu a taky ulehnu. Usnout nemám odvahu, protože rozespalý bych na jevišti už jenom tak seděl a tupě zíral. Jsem neskutečně unavený. Teď si uvědomuju, že bylo nesmyslné hrát den předtím v Karlových Varech a dnes (nebo včera nebo kdy to bylo...) vstávat ve čtyři hodiny ráno a v pět vyrážet z Varů autobusem na Berlín.
Ale podobně se začínají cítit zřejmě všichni, protože celková hlasitostní úroveň šla znatelně dolů. Dokonce „noisecian“ Alexej Borisov hraje s Anthony Paterasem tak ohleduplně, že pozoruju, že Yannick přede mnou tvrdě usne a nedbá, že nastupuje hned po nich. Jenže bdělí organizátoři jej budí. (Vůbec kvalita organizace, propagace, nasazení celého štábu je obdivuhodná a u nás s ničím nesrovnatelná. Dobrá polovina produkčního týmu Auslandu je z řad muzikantů, kteří hrají podobnou hudbu a je tedy vidět, že vědí co pořádají ). Yannick si popleteně nasadí brýle, sedí za stolem, zírá nepřítomně na obrazovku kompjůtru, ale pak odehrají s Ignazem jeden z nejpovedenějších setů celé noci. Těžko říct v čem to kouzlo spočívá, ale zvuk je úplně nekonkrétní a přitom má člověk pocit, že naslouchá nějaké zvukové situaci v přírodě.
05:40 – Sympatický Nor John Hegre je veterán hlukové scény, má knírek sňatkového podvodníka a jak jsem zjistil při večeři, je vlastně už permanentně na cestě s jeho nejznámějším projektem „Jazzkammer“ s Lasse Marhaugem. Jakobychom nechtěli probudit teď už značně prořídlé obecenstvo, hrajeme takové dlouhé ambientní plochy, které se přelévají mezi reproduktory. John vypouští z kytary jakési nedokončené „poloriffy“, a potom je filtruje přes krabičky na stole. Tohle bych v životě nedělal (a myslím, že ani on) nehrát úplně vyčerpán v šest ráno ve spícím Berlíně. Trochu mě to usmíří s celou ideou festivalu „během extrémní situace se dozvědět něco o své hudbě“. Že by na tom něco bylo?
Posedávám na schodech a už vím, že to celé trápení přečkám.
07:00 Duo s Michaelem Northamem. Mám pocit, že jsem bubnoval. Ale proč?
Ještě jednou ven. Světlo. Ploužím se do nejbližšího pekařství s kavárnou a dávám si skvělou snídani. Úplně čerstvá obložená bageta, horký croisant, kafe... Jupíí! Zase se cítím zpátky ve svém těle a užívám si probouzející se čtvrti. Skvělý nápad tenhle maratón, skvělý nápad! Teď nejmíň dva měsíce nechci slyšet žádný zvuk! Očistná idea! Během jedné noci použiješ všechno, co jsi poslední roky zkoušel a můžeš to jako nepotřebné haraburdí zahodit a začít s čistým stolem!
08:20 Alexej Borisov tlumeně něco melduje v ruštině posledním padlým veteránům této noci. Připnu si proto kontaktní mikrofon ke krku a držím k nim taky krátkou řeč v češtině o smyslu života, morfologii, pár receptů na těžká jídla a tak.
Přesně v devět hodin ráno dohrají poslední set Ignaz Schick a Claus van Bebber. Brilantní závěr, plný energie (kde ji vzali?) a celé to zní jako by to nejmíň týden pečlivě pilovali. To probudí většinu diváků, kterých je teď k ránu zase o něco víc a ti pak dlouho vestoje aplaudují. V hlavě mám úplně vymeteno a zdá se mi neuvěřitelné a gratuluju si v duchu, že jsem těch dvanáct hodin přečkal. (Organizátoři tvrdí, že jeden z posluchačů tam byl po celou dobu, že si jej pamatují takhle z před dvou let, kdy probíhal první ročník).
Trocha papírování v kanceláři, loučím se a táhnu svůj kufr ven, kde mě napadne, že jsem vlastně se svými spoluhráči prohodil jenom pár vět během celé té noci a teď mě to mrzí, ale jinak to neumím, než se takhle úplně uzavřít do sebe a koncentrovat se jen na vznikající hudbu. Všechno se bude muset dovysvětlit přes tu odtažitou e-mailovou komunikaci.
Další dny v Berlíně úplně zapomínám na svoje předsevzetí, že nebudu hrát nejmíň měsíc, dva, protože v domě, kde přespávám, bydlí vedle sebe hudebníci z vyhlášené Berlínské tzv. „redukcionistické“ scény Andrea Neumann, Axel Dörner, kousek dál Burkhard Beins, Anette Krebs a Kai Fagashinski. V neděli už vesele organizujeme nahrávací frekvenci s Andreou, hrajeme ping-pong v parku, na kafe přijde argentinský saxofonista Lucio Capece, vyrážíme na oběd a zazvoníme v přízemí na australského bubeníka Tonyho Bucka ať jde s námi. Cítím se v tu chvíli jako zpátky doma z daleké ciziny.
A tomuhle Andrea říká, že už to není co to bývalo, že už se to „redukcionistické společenství“ trochu rozpadlo.
Podobný „rozpad“ bych v Brně uvítal s nadšením.
Odkazy:
http://www.ausland-berlin.de/offen/viewEventEntry.do?blog:blogid=4568
http://en.wikipedia.org/wiki/Giovanni_Battista_Piranesi
http://www.myspace.com/ignazschick
http://www.dekorder.com/artists/hegre.html
http://www.kaon.org/mnortham/index.php
http://www.nbresearchdigest.com/borisov
 |